Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z květen, 2016

15. Měsíců

Sundavá si ponožku. Tu pravou, neustále.

Tlačí se mu cca pět nebo šest zubů. > A vykoukly mu obě horní stoličky. Takže zubů má dohromady už deset. Během tohoto měsíce mu najednou vyrostlo a prořízlo pět zubů! Neuvěřitelný!

Stává se z něj taky pěkný závisláček na mě. Nechce být ode mě nějak daleko a nikdo jiný ho nesmí uspávat. Možná tomu pomohla i naše dovolená, kdy jsem s klukama jela sama na hory. (Sice tam mám rodiče, ale ti pracují a nehlídají.)

Ze slovní zásoby zmíním: Fanda, tata, mama, baba, dida (občas děda a občas Elí - protože ten o sobě stále jako o Didim mluví), ponožka, banán, papů, papá, juuuuuuu, ehm s prstíkem - označuje směr kam jít, a taky nově rozklíčované elej - dělej, ve smyslu "tak sebou už kurňa hněte". Slůvko dívej ustoupilo do pozadí lepšího elej.

V kočárku se mu prozatím ještě líbí a já jsem ráda. Občas si v něm dopoledne zdřímne.

Spánky se rozdělují na dvakrát denně (dopo a odpo) a nebo jen jeden po obědový. Zato dvou až tří hodinový. A na noc c…

Já něco vyhrála?!

Mezi blogerkami proběhla kampaň Dove a zootí DOBRO.
Na facebooku proběhlo hlasování o nejlepší slogan jenž by vystihl myšlenku, že všechny jsme krásné, jedinečné a sebevědomé...

No, přemýšlela jsem jestli se zapojit a čím. Ten slogan mi ale nedal spát. Až jsem se rozhodla, ten svůj, co jsem vymyslela, poslat.

Krása je úhel pohledu! 

Ten je z mojí hlavy.

A představte si, tenhle slogan obstál a vyhrál!

Mám radost a hlavně děkuji všem, co pro něj hlasovali. :)

Já a běhání

Zase jsem s tím začala. S láskou jsem si ráno obouvala tenisky, věříc že to půjde lépe jak na kole. Pár zbytečných pohybů na rozhýbání a dvacet minut naprosto volného času.

A pouhých 2,5 kilometrů.
Klepající se plíce.
Třesoucí se ruce.
Nohy jak z rosolu.
A kilometr za 8:09 minut.
A endomondo mi hlásí, jak jsem se zlepšila.

Se mnou je to fakt marný.

Ale zase mám nový poznatek.
Dvacet minut aerobicu se NErovná dvaceti minutám běhu.
A že je jedno jestli běhám nebo jezdím na kole, protože pořád jsem pomalá.

Ale těch dvacet minut jsem využila naprosto maximálně! :)

Zpráva z výletu

Ahoj!

Máme se tu dobře, babička je na nás hodná. Máme hodně jídla. Venku je to hezký. Viděli jsme krávu. Velkou! S rohama jako má čert.
Každý den chodíme na procházky a už mě trochu bolí nohy. Máma mě nutí chodit až když začnu kvílet a kňourat tak mě vezme na board. Ale jelikož tu jsou samý kopce, tak pořád funí a nadává. Možná kdyby víc tlačila a míň nadávala šlo by jí to líp.
Děda pořád něco opravuje a nevypadá moc dobře. Vecěr je dokonce utahanější jak máma.

Jdu teď spát, po o... Tak zase příště!

Pa Didi (Eli)

PS: Joo dovolená fajn!

Školka

Tak jo je to tu.

Rozhodnutí.

Eliho do školky nevzali. Ze 70 dětí brali 24!!!! Přijde to jenom mě nespravedlivý a divný?
Tak zkoušíme jiné slánské školky a přemýšlíme, že ho možná budeme vozit i do nějaké vesnice kolem nás. Do školky. Oba jsme se rádi zbavili ranního dojíždění a teď bysme vozili Eliho.

Eli vypadá dost zklamaně.

Já jsem z toho dost nasraná.

Den matek

Poslední dobou se docela ohlížím zpět. Do minulosti. A musím narovinu říct, že ať už jsem dělala cokoliv, nic mi neudělalo tak trvale dobrou náladu, jako být na mateřské a starat se o ty své dva raubíře!

Samozřejmě jsou dny, kdy mám chuť utéct a zavřít se (nebo je) někde hodně daleko. 
Ale teď, když se mě někdo zeptá, jak se mám tak odpovídám, že skvěle a dokonce to tak i myslím! A proto: 
Ženy, matky (bláznivé, vy co si myslíte, že jste normální i vy nenormální) užijte si dnešní den!

Začátky na kole

Přesně si pamatuju okamžik, kdy jsem si zamilovala jízdu na kole. Bylo mi asi třináct a s kamarádkou jsme si udělaly výlet na kole. Jely jsme ten den asi padesát kilometrů a mě bylo jasný, že druhý den nevstanu ani z postele. Ale ta pohoda, kterou jsem tehdy uvnitř prožívala byla užasná. Tehdy jsem se do kola a cyklistiky zamilovala. 
Proto se právě teď cítím dost trapně. Včera jsem po roce a půl znovu usedla na svůj nový stroj. S Fandou za zády a úsměvem na rtech. Který mi zmizel už po pár minutach jízdy.  První táhlý kopeček jsem ani pořádně nevyjela.  U druhého mírného kopečku jsem začala klít.  A třetí kopeček jsem kolo už regulérně vedla. 
Rudá, spocená a s pocitem na zvracení a s vědomím vlastní neschopnosti a marnosti. 
Zároveň ale s větší zarputilostí a odhodláním ten blbej kopec porazit!!!!