Tři nejhorší (nejen) rodičovské hlášky
Během svého čekatelského a pozorovatelského období jsem přišla na tři nejhorší hlášky.
1. „To je MOJE!
Viděla jsem to v čekárně, kdy se malé dítko domáhalo balíčku kapesníků a máma mu je pokaždé vyškubla z ruky, s tím, že tohle je její. Doufám, že to bylo celé myšleno jako hra. Ale i tak jsem si v tu chvíli říkala, co z toho to dítko může mít? Co se tím naučí? Že je normální někomu něco sebrat protože to je MOJE?!
2. „Proč jsi to udělal?“
Vážně neznám hloupější větu.
Proč jsi to rozlil?
Proč jsi bouchnul sestru?
Proč sis nevzal ten svetr?
Opravdu chcete slyšet důvod? Pochybuji. Tak proč se na něj vůbec ptáte? A hlavně i ty dovětky k tomu.
Ty čuně!
Chceš aby brečela?
Chceš být nemocný?
Tahle věta má navíc i jisté rozšíření a to je otázko-výčitka typu: „Jsi ty normální?!“
Jedinou správnou odpovědí je: „Ano, jsem.“ Jenže když jí dítě použije je drzé...
3. Buď zticha!
A další podobné a horší varianty. K tomu se snad ani vyjadřovat nebudu. Zároveň musím ale podotknout, že podobné okřiknutí občas sama používám. A to když pohár mé trpělivostí přeteče a já zavelím: „Ticho!“
Proto si dávám, takové malé předsevzetí:
Snažit se být trpělivější a zbavit se i nepřímého rozkazu, který občas používám.
1. „To je MOJE!
Viděla jsem to v čekárně, kdy se malé dítko domáhalo balíčku kapesníků a máma mu je pokaždé vyškubla z ruky, s tím, že tohle je její. Doufám, že to bylo celé myšleno jako hra. Ale i tak jsem si v tu chvíli říkala, co z toho to dítko může mít? Co se tím naučí? Že je normální někomu něco sebrat protože to je MOJE?!
2. „Proč jsi to udělal?“
Vážně neznám hloupější větu.
Proč jsi to rozlil?
Proč jsi bouchnul sestru?
Proč sis nevzal ten svetr?
Opravdu chcete slyšet důvod? Pochybuji. Tak proč se na něj vůbec ptáte? A hlavně i ty dovětky k tomu.
Ty čuně!
Chceš aby brečela?
Chceš být nemocný?
Tahle věta má navíc i jisté rozšíření a to je otázko-výčitka typu: „Jsi ty normální?!“
Jedinou správnou odpovědí je: „Ano, jsem.“ Jenže když jí dítě použije je drzé...
3. Buď zticha!
A další podobné a horší varianty. K tomu se snad ani vyjadřovat nebudu. Zároveň musím ale podotknout, že podobné okřiknutí občas sama používám. A to když pohár mé trpělivostí přeteče a já zavelím: „Ticho!“
Proto si dávám, takové malé předsevzetí:
Snažit se být trpělivější a zbavit se i nepřímého rozkazu, který občas používám.
A já se vždycky divím, odkud to ty malé děti mají, pořád říkat "To je moje!" No jasně, jejich rodiče je to učí.
OdpovědětVymazatS dvojkou a trojkou souhlasím. Ta první nevím, provedení, jak to popisuješ, bylo v tomto případě docela nešťastné (pokud dítě nereagovalo záchvatem smíchu, pak bych to chápala), ale zas nějak se ty děti musejí naučit, že věci někomu patří, ne?
OdpovědětVymazatS tím souhlasím, děti by měly vědět, že každá věc má svého vlastníka. Ale slovem "moje" by se to podle mě nemělo učit.
VymazatDítě nereagovalo smíchem spíš zarputilejším domáháním se té věci...