Pátek třináctného

Poslední pátek třináctého byl mým šťastným dnem.

I když do té chvíle jsem si to nemyslela. Šla jsem ke své doktorce s divnou smyčkou utaženou kolem žaludku a kolena se mi třásla. Jsem zvláštní typ člověka, když se něčeho bojím, většinou vtipkuji. A je jedno čeho se bojím a jak moc. Takže většinou vtipkuju tak 20 hodin denně, pět až šest dní v týdnu.
Povedlo se mi rozesmát sestřičku a pak i doktorku, když na ultrazvuku ukázala takové divné kulaté cosi a řekla něco ve stylu: "Tak gratuluji, těhotenství můžeme potvrdit."

Pořád ještě patřím k té mamince, která si myslí, že se touhle větou můj svět nemění. A myslím si to i teď, v 19-tém týdnu těhotenství.
Já jsem stejná, jen věci kolem mě se neustále mění a já jsem nucena na ně reagovat. Kupříkladu:

• na mé kamarády, kteří se mě snaží chránit před ostaními lidmi
• na mého muže, který se zavřel do ložnice pro hosty a tvoří nám novou ložnici s dětským pokojem
• na rodiče a tchánovce, kteří se mě snaží vykrmit (protože podle nich bych měla jíst za dva - to je velký omyl všech mimochodem) 
• na mé kamarádky, které mi neustále koukají nebo šahají na ještě nevystouplé břicho
• a v poslední době i na toho malého vetřelce, co mi pořád krouží v břiše a já se přistihla, že si šahám na břicho jen proto, abych ten jeho kraul cítila zřetelněji 

Ne, opravdu si nemyslím, že jsem už teď poznamenaná šišlající, neupravená a nestíhací osoba. A opravdu se jí nechci ani stát. Uvidím, jestli se mi můj plán povede.